,,Fanoušci dělají v lukostřelbě velký rozdíl‘‘ – rozhovor se Šárkou Musilovou

Berete vítězství na Mistrovství Evropy jako životní úspěch?

Jako životní úspěch to neberu, protože v lukostřelbě se to bere trochu jinak. Každé vítězství je úspěch, a každý závod potřebuje nové myšlenky. A kdyby tam člověk šel s tím, že Mistrovství Evropy je vrchol, tak je to špatně.

Takže paralympiáda je tedy víc?

Paralympiáda je určitě vždycky nejvíc. Olympiáda je vrchol pro každého sportovce, ať už je zdravý nebo handicapovaný.

Proč jste se rozhodla pro lukostřelbu?

U mě to bylo trochu oklikou, protože už po úraze jsem věděla, že sport bude jednou z věcí, kterou chci dělat, ale nevěděla jsem jaký. Začínala jsem s florbalem, hrála jsem za Jánské Lázně. Pak jsem odjela na rehabilitaci do Centra Paraple, kde jsem poznala Davida Drahonínského, který se mě zeptal, jestli nechci vyzkoušet lukostřelbu. Vyzkoušela jsem si to a hrozně se mi to líbilo, když ten šíp letěl tam, kam jsem chtěla. Tak tím všechno začalo a pokračuje to dál.

Jak dlouho myslíte, že to ještě bude pokračovat?

Co si budeme nalhávat, samozřejmě stárneme, ale po Paříži bych chtěla stihnout ještě jednu paralympiádu, ta by myslím měla být v Los Angeles. Uvidíme taky, co zdraví, protože lukostřelba je hodně náročná fyzicky i psychicky, takže uvidím, co mi budou dělat ramena.

Jak začala Vaše spolupráce s firmou Compek?

Začala před mojí první paralympiádou v roce 2016, kdy přes mého kondičního trenéra se dohodla spolupráce a my jsme si kývli. Musím říct, že je to úžasná spolupráce, za kterou jsem hrozně moc ráda.

Tokio nebo Rio? Na kterou paralympiádu vzpomínáte raději?

Každá paralympiáda měla svoje kouzlo, takže se nedá úplně říct, která byla lepší. Když jsme letěli do Ria, tak se nám na Kapverdách rozbilo letadlo, takže jsme strávili jednu noc navíc na Kapverdách v tropickém ráji, což bylo úžasné. Tokio bylo sice za doby Covidu a bez diváků, ale mělo svoje kouzlo. Organizátoři byli neustále usměvaví. Jak říkám, každá paralympiáda má něco speciálního a na každou budu s radostí vzpomínat.

Byl to velký rozdíl, když v hledišti nebyli diváci?

Byl to určitě velký rozdíl a zrovna lukostřelba je na to hodně citlivá. Myslím si, že i díky tomu budou mít někteří mí kolegové v Paříži problém, protože si vyzkoušeli Tokio bez diváků a je to strašně velký rozdíl. Diváci dělají rámus a ta koncentrace najednou není tam, kde by měla být.

Poznávají Vás lidé na ulici a požádají o autogram?

Občas se stane, že mě někdo pozná. Co se týče autogramů, tak vždy po paralympiádě dáváme s Alešem (Kisý) pro sběratele autogramy, ale jinak ne, spíše se lidé usmějí a řeknou:,, Držíme palce.‘‘ Netušila jsem třeba kolik mých bývalých spolužáků ze základky mi fandí. Je to moc pěkné od nich.

Jak odlišné je stravování u handicapovaných sportovců?

Je to odlišné tím způsobem, že vlastně nemáme stejné spalování. To, co potřebuje zdravý člověk, má daleko více kJ než, co potřebuje člověk na vozíčku. Proto my si musíme hlídat kJ tak, abychom moc nepřesáhli.

Co kromě sportu děláte?

Pracuji v Sociálně právní poradně, kde pomáhám jak handicapovaným, tak i sociálně slabším. Ještě se do toho snažím studovat, takže je toho hodně a musím říct, že ten čas bych potřebovala mít trošičku delší.

Kdybyste mohla dát nějakou radu svému mladšímu já, co by to bylo?

Nevzdávej se a jdi přes překážky dál!