Lukostřelkyně Šárka Pultar Musilová: Ráno vstanu a jdu střílet

Z paralympijských her vozí medaile pravidelně. Loni na podzim v Jižní Koreji svou sbírku rozšířila, když se stala mistryní světa. O tom, jak náročné je být profesionálním sportovcem, o kouzlu asijských zemí i o opojné atmosféře v Paříži, nám vyprávěla Šárka Pultar Musilová.

Šárko, jaká byla paralympiáda v Paříži? 

Nádherná. Za mě zatím nejkrásnější, nejspíš i díky tomu, že se konala v Evropě, přímo v srdci Paříže. Lukostřelba měla tu výhodu, že se závodilo v areálu Invalidovny, což je úžasné místo s velmi silnou atmosférou. Moc jsem si to užila.

Po „tichém” covidovém Tokiu se do hledišť pařížské olympiády vrátili fanoušci. Jak moc to pro tebe bylo důležité? 

Moc! Fanoušci byli neskuteční a hrozně nám fandili. Když jim uvaděči dali prostor, tak se pod námi doslova hýbala podlaha. Ten hluk se rozléhal po celé střelnici a byl to opravdu velmi silný zážitek.

Ve sbírce ti teď chybí už jen ta nejcennější, zlatá paralympijská medaile. Je to tvůj hlavní cíl pro Los Angeles? 

Zlato by bylo krásné, ale uvidíme. Pro nás lukostřelce je úspěch už jen to, že se na paralympiádu probojujeme. U nás nerozhoduje postavení v žebříčku, ale konkrétní výsledky na mistrovství světa nebo Evropy. Klíčová kvalifikace mě čeká v roce 2027 v Austrálii.

Kam ses díky sportu podívala a které země tě lákají?

Loňské mistrovství světa v Jižní Koreji bylo úžasné, je to překrásná země. Ráda bych se podívala znovu i do Japonska. Obecně mě asijské státy hodně lákají, mají své specifické kouzlo.

Uplynulá sezona pro tebe byla přelomová, zakončila jsi ji titulem mistryně světa. Jak na ni vzpomínáš? 

Byla to skvělá sezona, ale taky hodně dlouhá. Začínali jsme v dubnu a mistrovství světa bylo až koncem září. Mám obrovskou radost ze všech tří medailí, které jsem tam vybojovala, protože díky nim už mám doma kompletní sbírku. Velkou radost mi udělalo i to, že jsem se zúčastnila mistrovství republiky „zdravých“ lukostřelců a skončila jsem druhá. Na to jsem opravdu hodně pyšná.

Nově ses stala profesionální sportovkyní. Jak velká je to pro tebe změna? 

Zásadní. Dřív jsem pracovala na částečný úvazek, a i když jsem měla nějaký příjem, na financování celé sezony to zdaleka nestačilo. Teď se můžu lukostřelbou živit, což je skvělý pocit. Ráno vstanu a jdu střílet. Nemusím se stresovat tím, že pak musím běžet do kanceláře – tohle je teď moje práce. Jsem vděčná i za podporu partnerů, jako je Compek. Například vybavení se musí měnit zhruba jednou za dva roky a rozhodně to není levná záležitost.

Více času na trénink ale znamená i větší zátěž. Jak na to reaguje tvoje tělo? 

Musela jsem si zvykat. Podle profesionální smlouvy bych v podstatě měla sportovat osm hodin denně, což je fyzicky hodně náročné. Člověk musí chytře skloubit lukostřelbu, fitko, rehabilitace a regeneraci. Bylo těžké si ten denní plán nastavit a pak ho poctivě držet, ale podařilo se mi to.

Najdeš si čas i na jiné sporty, nebo už lukostřelba vyplní všechen tvůj prostor? 

Když mám volno a chuť, moc ráda si zahraju florbal na vozíku. S ním jsem začínala jako brankářka a dodnes se ráda vracím do brány.

Lukostřelba vypadá jako klidný sport, ale je to o náročném tréninku. Jak dlouho plánuješ účasti na největších světových akcích?

Uvidíme, jak na tom budou ramena. Ta u lukostřelců trpí nejvíc, i když se tomu dá správným cvičením předcházet. Chtěla bych střílet dalších pět nebo deset let, ale uvidíme, jak se všechno vyvine. My vozíčkáři máme výhodu, že nemusíme končit v pětadvaceti nebo ve třiceti jako je tomu u sportovců bez hendikepu.. Třeba v Koreji jsem měla soupeřku, které bylo kolem sedmdesáti let. Lukostřelba je krásný sport a dá se dělat v každém věku, pokud slouží zdraví.

Co tě čeká v nejbližší době? 

Chystám se na mistrovství Evropy v Římě a na světový pohár v Dubaji. Zároveň už to beru jako přípravu na zmiňované mistrovství světa v paralukostřelbě v australské Canbeře. To je hlavní kvalifikace pro paralympijské hry v Los Angeles 2028. Zdá se to daleko, ale dva roky v přípravě utečou jako voda. Proto musím s tréninkem začít už teď. 

Šárce přejeme mnoho zdraví a úspěchů nejen ve sportu, ale i v osobním životě. Budeme dál držet palce a sledovat Šárčinu cestu za dalšími medailemi!