Aleš Kisý: Sportuju hlavně proto, abych byl samostatný

Má za sebou šest paralympiád, z mistrovství světa si nedávno přivezl stříbro a nově se sportu věnuje naplno jako profesionál. Jak se změnila jeho příprava, proč ho neláká další návštěva Indie a co má společného s Ester Ledeckou? Přinášíme vám rozhovor s Alešem Kisým – naším kamarádem, jehož odhodlání nás v COMPEKu inspiruje už dlouhou řadu let.

Aleši, pojďme se na úvod vrátit o rok a půl zpátky do Paříže. Byla to tvoje šestá paralympiáda. Jak na ni s odstupem času vzpomínáš?

Byla to příjemná změna oproti Tokiu. To bylo kvůli covidu plné omezení a bez diváků, zatímco v Paříži už to bylo zase „normální“. Mohli jsme si opět užívat energii fanoušků a tu nezaměnitelnou atmosféru. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že jsem musel dva dny po závodě letět domů, takže jsem si hry nestihl užít úplně naplno. Co se mi povedlo a z čeho jsem měl obrovskou radost, bylo sehnat lístky na ragby, po kterých jsem moc toužil. Paříž jako taková byla úžasná, organizačně to tam šlapalo na jedničku.

Zmínil jsi ragby – jak ses k němu vlastně dostal a jak se dá kombinovat s atletikou?

Oba sporty, ragby i atletiku, dělám stejně dlouho, začínal jsem kolem roku 2002. Tehdy jsem zkoušel více sportů, třeba i plavání, ale pak mi kamarád řekl o ragby a už jsem u něj zůstal. Dělám oba sporty souběžně, jsem taková „Ester Ledecká“ (smích). Občas je to sice časově náročné a musím si vybírat, třeba když jsem byl na mistrovství v Indii, tak jsem ragby sledoval jen na dálku, ale jinak se to dá zvládnout.

V poslední době se tvůj přístup ke sportu změnil i díky větší finanční podpoře. Co to pro tebe v praxi znamená?

V letošním roce vzniklo nové resortní sportovní centrum Agitos, které zaměstnává asi 60 handicapovaných sportovců, a já jsem mezi nimi. To nám umožňuje se plně věnovat sportu. Dostáváme mzdu, což nám dovoluje zkrátit práci na částečné úvazky nebo skončit úplně. Teď můžeme veškerý čas věnovat tréninku, zatímco dříve jsme chodili trénovat unavení až po práci.

Má to i nějaké nevýhody?

Tělo na takovou zátěž nebylo zvyklé, takže to chvíli trvá, než si na nový systém zvykne. V tomhle je to složitější. Na druhou stranu máme možnosti, o jakých jsme vždycky snili, a díky tomu šanci být lepší a podávat stabilnější výkony. Doufám, že se to za tři roky v Los Angeles projeví a potvrdím, že status profesionála mi pomohl k dalším medailím.

Když jsi loni odjížděl na mistrovství světa, tak sis úplně nevěřil. Je pro tebe díky tomu cennější zisk stříbrné medaile?

Znal jsem své soupeře a věděl jsem, že někteří jsou na tom zdravotně o dost lépe než já. Nemám šanci porážet „zdravější“ kluky, takže jsem si říkal, že nejlépe můžu skončit pátý. Navíc se mi v sezóně nedařilo dostat přes osm metrů. Jenže na velkých závodech mám docela štěstí, že mi to „sedne“. Každým pokusem se mi pak podařilo hodit dál a posledním hodem jsem dal 8,2 metru. Skončil jsem sice čtvrtý, ale po diskvalifikaci soupeřů jsem se posunul na druhé místo. Je to skvělý úspěch, kterého si moc vážím.

Dá se tedy říct, že uplynulá sezóna pro tebe byla úspěšná?

Byla hlavně stresující. Tím, že jsem teď zaměstnanec, mám jiné postavení. Medaile je vlastně potvrzení, že svou práci dělám dobře. Kdybych nepodal dobrý výkon, tak hrozí, že v příští sezóně dostanu menší finanční podporu, nebo o ni přijdu úplně. Věděl jsem, že prostě musím „doručit výsledek“. Naštěstí sezóna dopadla dobře a teď mám dva roky relativní klid na přípravu směrem k dalšímu mistrovství a paralympiádě.

Mistrovství bylo v Indii. Jak na tebe ta země zapůsobila v porovnání s jinými zeměmi, které jsi navštívil?

V Indii jsem byl úplně poprvé a už tam nechci. Není to můj šálek kávy. Když jsem letěl do Tokia, hrozně jsem se těšil, protože mám rád japonskou kulturu. V Indii jsou velké sociální rozdíly. Některé části Nového Dillí vypadají jako supermoderní velkoměsto a o ulici vedle je to jako na smetišti. Být tam na pár dní jako turista za památkami je asi zajímavé, ale Čína nebo Japonsko se mi líbily mnohem víc. Doufám, že se do Indie nebudu muset v blízké době vracet. Nejbližší paralympiády jsou v Los Angeles a v australském Brisbane, tam se těším víc.

Znamená to, že konec kariéry zatím neplánuješ?

Chci sportovat, dokud mi to dovolí tělo a finance. Mým snem je jet ještě alespoň na dvě paralympiády – v letech 2028 a 2032. Až jednou skončím s atletikou, nemusí to znamenat, že skončím jako profesionální sportovec. Už teď pokukuji po jiných sportech, láká mě třeba lukostřelba. Luk i šípy už mám doma. Rozhodně nechci zůstat na jednom místě, mám spoustu plánů jak ve sportovním, tak v osobním životě.

Kde bereš po těch letech motivaci pořád na sobě makat?

Je to jednoduché. Když člověk na měsíc vypadne z rytmu, zatraceně těžko se vrací. To, co budujete roky, může být za pár týdnů pryč. Proto budu radši chodit do posilovny a makat, než abych ztratil svou kondici a riskoval bolest, která návrat provází. Navíc pro mě sport není jen o medailích z ragby nebo atletiky. Díky posilovně a tréninku dokážu ráno sám vlézt na vozík, přesednout do auta a být samostatný. To je ta největší motivace, proč to dělám.

Aleši, děkuji za rozhovor a za celý tým COMPEKu ti přeji hodně zdraví a sil do další přípravy!