„Nejraději vzpomínám na Peking“ – rozhovor s Alešem Kisým

Skončila Vám sezóna. Už se připravujete na další nebo odpočíváte?

Já jsem letos sezonu ukončil po MS začátkem července, z toho důvodu, že jsem si zajistil místo na paralympiádě v Paříži 2024 a od té doby se snažím opravit si rozbité věci na těle a snažím se udržovat. To znamená, že následující dva, tři měsíce mám na bázi regenerace, fyzioterapie atd. Příprava na příští sezónu začne zhruba koncem listopadu, abychom to s trenér připravili na paralympiádu, která bude na přelomu srpna a září 2024.

Proč zrovna koule?

Já jsem začínal závodit v hodu oštěpem, diskem a vrhu koulí. Přibližně kolem roku 2009 mezinárodní paralympijská organizace začala slučovat atletické disciplíny. To znamená, že nám v mé kategorii sebrali disk, oštěp sloučili se zdravější kategorií a tím, že já nemám šanci konkurovat zdravějším sportovcům, tak mi zůstala pouze koule.

Jak dlouho Vám trvalo, než jste se vrátil ke sportu?

Já jsem před úrazem hrál fotbal a počítal jsem s tím, že ho budu hrát i nadále. Pak ale přišel letních prázdninách v roce 1999 úraz a nějaké tři roky mi trvalo, než jsem zase začal sportovat a po roce sportování se mi povedlo splnit limity na paralympiádu v Athénách 2004.

Měl jste nějaký vzor, někoho, u koho jste si řekl, že on to dokázal, tak já to zvládnu taky?

Jakmile se člověk dostane na vozík a začne sportovat, tak to nedělá, protože má vzor. Je důležité začlenit se zpátky do společnosti. Člověk má problém přelézat z vozíku do auta, ustrojit se, udělat si jídlo, být soběstačný. Čím víc sportuje, chodí do posilovny, čím víc se hýbe, věci jsou pro něj jednodušší, to je ta motivace. Pro mě nebyl vzor nějaký člověk, ale nechtěl jsem být přítěží druhým lidem.

Čeká Vás 6. paralympiáda, na kterou vzpomínáte nejraději?

Každá další paralympiáda je lepší než ta předchozí. Já nejraději vzpomínám na Peking 2008 a zatím to nic nepřekonalo. Spousta mých kamarádů vzpomíná na Londýn, který byl taky super, ale já mám rád Asii, tu atmosféru, tu kulturu. Čína byla pro mě ideální, já jsem si to tam maximálně užil. I to, že jsme mohli být v Zakázaném městě, že jsme se mohli podívat na Čínskou zeď atd.

Kdybyste z Paříže dovezl zlato, jak byste slavil?

Ta myšlenka je nádherná. Neříkám, že si s ní v hlavě nepohrávám, ale ta šance je opravdu minimální. V naší skupině máme sportovce, kteří tam jsou špatně zařazení a nemají u nás co dělat. Vím, že ti kluci standartně vrhají o půl metru dál než já svoje osobáky. Tam se může stát, že třeba nebudou mít svůj den, že jim bude třeba špatně a mně to třeba vyjde dobře. A třeba také ne. Na to se ale spoléhat nedá. Každopádně, kdyby se podařila jakákoliv medaile, tak to pro mě bude obrovský úspěch. Oslavovat si myslím, že to nebudu. Tady jde spíš o to, že to bude pro mě nějaká vnitřní satisfakce za to, že budu bojovat se sportovci, kteří jsou pro mě fyzicky nedosažitelní.

Jak těžké je ufinancovat sezonu?

Je to brutálně náročné. Nikdo z nás sportovců není profesionál. Chodíme do práce, máme plné, nebo zkrácené úvazky (podobně odpovídala v rozhovoru i Šárka Pultar Musilová). Někteří máme ještě zkrácené úvazky u sportovních center, ale to jsou pořád finance, které nezajistí to, že bychom se tomu sportu mohli věnovat na 100 %. Sháníme sponzory, sháníme finance, kde se dá a šetříme kde se dá. Peníze, které máme od Národní sportovní agentury, nám ani zdaleka nepokryjí to, co my potřebujeme.

Dalo by se tedy říct, že spolupráce s Compekem byla vysvobození?

Vysvobození stoprocentně ne, protože by ty peníze musely být bohužel úplně někde jinde. Ale spolupráce s Compekem je pro nás něco opravdu úžasného a nadstandardního. Ta spolupráce funguje už řadu let a věříme, že to jen tak neskončí. Je potřeba říct, že kdyby takových firem bylo víc, tak se nám sportovcům sportuje a připravuje mnohem lépe. Já bohužel jinou takovou nadstandardní spolupráci s nějakou další firmu jako je Compek nemám. Moje příprava v paralympijském roce se pohybuje kolem šesti set tisíc korun, takže každá koruna je dobrá. Když bude víc takových Compeků, bude to perfektní.

Jak dlouho trvá spolupráce s firmou Compek?

Myslím si, že to bude nějakých šest, nebo sedm let. Poprvé jsme se potkali někdy začátkem roku 2016. Ta spolupráce se zvětšuje a zlepšuje rok od roku. Pokud ta spolupráce bude pokračovat dál, věřím, že to bude ještě lepší. Když to bude dalších šest let budu jenom rád.

Autor článku na besedě s Alešem Kisým o LPH Tokio 2021 (listopad 2021), foto: archiv COMPEK

Kdybyste mohl mluvit se svým mladším já, po úraze, co byste si sám sobě řekl?

To je těžká otázka. Jestli bych udělal něco jinak nebo dřív? Já nevím, protože jsem v životě udělal hodně chyb. Ale nelituji toho. Asi to tak mělo být a určitě mě to naučilo pro příště se jim vyvarovat. Asi bych si řekl míň se bát, mít hlavu vztyčenou. Nemyslím si, že bych udělal vysloveně brutální chyby. Spíš bych si řekl: Neváhat tolik a jít do svých rozhodnutí víc naplno. Protože si myslím, že bych dneska mohl být o velký kus dál…